Každý rok začátkem září, vyrážíme na 4 dny do Itálie. Je to společenský a spíše relaxační výlet, kdy navštěvujeme všechny výrobce sportovních aut v okolí Modeny, tedy Ferrari, Maserati, Pagani a Lamborghini. Na konci výletu strávíme i jeden u moře u nádherného hotelu na pobřeží v Cesenaticu.
Maserati a Lamborghini pro letošek vyhazuji, přidávám dvě muzea Ferrari a protože v minulé roce se Ferrari nepodařilo, letos je opravdu vše jinak. První den jsme „účastníky zájezdu“ přivítali místo ve známém hotelu Modena, tentokrát v hotelu Maranello Palace, přímo proti továrně Ferrari, jejímuž průčelí dominoval aerodynamický tunel pro vozy F1. Po přivítání jsme se šli všichni převléknout na společenskou večeři v luxusní restauraci La Gazelle. Téměř jako na každé akci připravil Ondra první, ale nikoli poslední žertík, kterými nás provázel celý výlet. „Nechceš se jít podívat, jak se převlékáme…?“ Jiným tématem už se celý večer nezabýval. La Gazella byla vzdálena téměř 2,5 km od hotelu, s několika kruhovými objezdy, které zamotaly členům klubu nejen hlavy, ale i žaludek. Večeře byla ale luxusní, takže se při večeři a dobrém vínu srovnaly nejen hlavy, ale i žaludky.
Druhý den byl zaplněn dvěma akcemi. Dopolední byla návštěva továrny Pagani, odpolední návštěva muzea Ferrari v Modeně. U Paganiho nám ukázali hlavně výrobu a zpracování karbonových vláken až do konečné podoby, kdy se z nich vyrábí karosérie vozů Pagani, a také kompletaci vozů. V muzeu Horacia Paganiho jsem se odebral na místnost, kam musí občas každý z nás. Myslím, že bych u Paganiho jako zaměstnanec strávil celou pracovní dobu na WC. Celé sociální zařízení z kevlaru, nádhera nesmírná. Když jsem po dlouhé době vylezl ven, mistr Pagani právě odjížděl z práce na kole, asi v Modeně nebydlí, ta je hodně daleko.
Odpoledne jsme se přesunuli do muzea Ferrariho v Modeně, jehož tvůrcem, jako stavby, byl český architekt Kaplický. S trochou hrdosti na český národ jsme vstoupili mezi krásná vozidla od Enza Ferrariho od počátku výroby až do dneška. Stál jsem za zádí vozu La Ferrari, kochal jsem se nádhernými tvary a krásou motoru, až mi z toho stály chlupy na rukou. Přistoupili i další členové klubu a s velkou nostalgií jsem jim začal vyprávět, jak před dvaceti lety stojíme se synem Filipem v Monte Carlu u zábradlí vedle kasina a koukáme shora na Ferrari 360 Modena. „Tak o takovým autě se nám může jenom zdát“, řekl Filip. No a nakonec jsme si ho koupili. „Tohle je ale úplně jiná třída, opravdu nedosažitelné“, povídám já. Jeden z členů klubu se na mě otočil a řekl, „tohle už opravdu asi nestihneš“. A celý zbytek dne bylo o zábavu postaráno. Tipování bylo rozporuplné, jenom já vím, že člověk má mít nějaký ten sen až do konce života.
Na třetí den byla připravena již od rána návštěva Ferrari factory tour. Z původně plánovaných 60 vstupenek bylo již dlouho před výletem oznámeno, že Ferrari povolí vstup pouze 45 členům. Takže včetně nás bylo odmítnuto 15 členů klubu. Jako majitele Ferrari mě to moc mrzelo, moc jsem se těšil. Po příchodu do Ferrari byla provedena prezentace, každý musel předložit občanský průkaz a byl mu zalepen foťák na mobilu. Ejhle, najednou nám jeden člověk chyběl, pochopitelně papírově. „Na nic se mě neptej, ani to nikomu neříkej“, oslovil mě Nikos při mé snaze zjednat nápravu. „Dejte mi k telefonu Danielu….!? Opravit jméno, řekl průvodkyni, Ta ho vytočila a podal mobil Nikosovi. Nějak jsem trochu zaslechl jak se Nikos do telefonu ptá, proč to nejde. To už se k němu vracela průvodkyně, Nikos mobil vypnul, podal jí ho a řekl, „všechno v pořádku“. Průvodkyně ke mně natáhla ruku pro občanský průkaz, který jsem neměl. „Nikosi, nepůjčil bys mi tvůj“, povídám. Takže jsem se dostal dovnitř na cizí občanku a s nezalepeným foťákem. Byl jsem štěstím bez sebe. Všichni koukali, kde jsem se tam najednou vzal a celý den chodili a ptali se, že to asi od nás byla nějaká finta, že dovnitř nepůjdu. Nebyla, a to se dvě dámy z klubu nabízely, že mi přepustí svoji vstupenku. No není ten klub KSA boží?
Prohlédli jsme motorárnu dvanáctiválců, osmiválců i Maserati, pro které Ferrari vyrábí motory, halu s kompletací vozů, sportovní oddělení F1, muzeum a nakonec i shopping, kde každý člen dostal dárek. I já, černá duše a navíc nečlen. Ale za klub bych po dnešku dal duši. Jenže za všechno dobré musí člověk pykat. Z factory tour jsem pospíchal na hotel, abychom sbalili vlajky, billboardy, přejeli do Cesenatica a tam přivítaly členy klubu v hotelu na pláži moře, Leonardo Da Vinci. Telefon mě v rozběhu zastavil, Nikos už je na cestě a ať si do 150 km vzdáleného Cesenatica něco stopnu. Pochopitelně další krásná dáma z klubu mi nabídla odvoz a po příjemné cestě jsme si všichni užili moře a bazénu.
Na společenskou večeři v luxusním hotelu s ještě luxusnější večeří se nám děvčata opravdu vypěknila. Nám chlapům nezbylo, než zírat na krásu českých děvčat doslova s „otevřenou hubou“. Jenom výtečné jídlo nám ji dokázalo na chvíli zavřít.
Poděkování za nádherný výlet patří nejen krásným partnerkám členů klubu, ale hlavně jim, čekal je navíc návrat do Česka a Slovenska dlouhý přes tisíc kilometrů.
Ing. František Blahout
