Každý rok začátkem června vyrážíme na 4 dny do Alp, zajezdit si na nejlepších silnicích Rakouska a Itálie. Tato akce je už tradice a letos proběhl už 12. ročník a průměrně se zúčastní 30 aut. Na rozdíl od loňského roku, jsme letos vynechali Lago Di Garda a naše trasa vedla spíš přes horské passy.
První den vedla naše trasa do St. Margarethen v Rakousku. Krásný hotel hned vedle lyžařského střediska Aineck, byl ideální polohou na začátek našeho výletu. Po příjezdu a check in, jsme se přesunuli do konferenčního sálu, kde jsme probrali, všechno co nás následující 3 dny čeká. Náš instruktor Ing. František Blahout s účastníky probíral i rychlou jízdu na veřejných komunikacích. Co je bezpečné a co už je přes čáru. Navíc pro zpestření celého výletu, jsme vyhlásili soutěž o nejlepší fotku. Tím jsme samozřejmě myslely fotku vtipnou anebo nějaký zajímavý moment. Prostě fotku originální. Po tomto „školení“ jsme se přesunuli do restaurace na společnou večeři. Dlouho tam ale účastnící neposedávali a přesunuli se do garáže, kterou jsme měli celou pro sebe. Účastnící se tam fotili a povídali si o svých autech až dlouho do noci.
Následující ráno jsme si po snídani udělali společnou fotku před hotelem a ještě jednou jsme probrali, co nás dnes čeká. Pak jsme uzavřeli provoz na hlavní silnici a všichni jsme mohli vyrazit společně z hotelu směr Obertauern. Krásně lyžařské středisko a tím, že bylo úplně modrá obloha, celý den směr do Itálie vypadal slibně. Následně naše trasa vedla přes placenou silnici Felbertauernstrasse, která vede paralelně s Grossglocknerem. Na rozdíl od něj ale je mnohem méně frekventovaná a člověk si mnohem víc zajezdí.
Tak jako vždy na tomto výletu, naše automobilová kolona vzbuzovala velkou pozornost. Auta všech značek a barev jako, Mc Laren, Ferrari, Porsche, BMW M, Mercedes Benz AMG, Corvette, Audi S a RS, BMW i8 a další. Na oběd jsme se zastavili v hezké Pizzerii ještě v Rakousku a okolo 15hod většina účastníků dorazila na hotel v Brunicu. Bylo na čase se trochu zrelaxovat v krásném venkovním bazénu anebo v obrovském wellness, kde byly nekonečné možnosti. Jak v počtu různých druhů saun a relaxačních místností, tak i ve výřivkách a vnitřních bazénů. Od 19hod nás čekala welcome párty a následně jsme se přesunuli na společnou večeři, která byla na té nejvyšší úrovni Italské gastronomie.
Náš třetí den pokračoval v Itálii, směrem Bormio a Livigno. Ideální místo na nákupy, večeři a dotankování. Tato lokalita je důležitá, jelikož 4. den ráno jsme měli v plánu vyjet na Stelvio jako první, hned ráno v 8hod. Ještě dříve než začnou najíždět auta, motorky a cyklisté. Nahoře na vrcholu Stelvia jsme se v neděli rozloučili a zbytek cesty už vedl zpátky domů. Trochu nás ten poslední den potrápilo počasí ale na druhou stranu, musíme být rádi za ideální počasí, které nás předtím doprovázelo.
Letošní trasa byla jiná než v předchozích letech a na ALPY 2018 bude opět velká změna. Zůstaneme totiž v okolí Brunica a projedeme tam všechny passy a serpentíny, které se tam nabízejí.
Na závěr tohoto článku, bychom chtěli ještě říct, že takové akce by měly být plné srandy a pohody. Z tohoto důvodu bychom Vám chtěli popsat vtipnou situaci, kterou jsme s Frantou a přítelkyní Ondry, nastražili právě na Ondru s klubovým číslem 415.
Seizis Nikolaos
Klubový kanadský žertík. /Policejní kontrola/
S Nikosem, jsme vítali účastníky výletu do Alp v hotelu Grizzly ve vesničce St. Margareten v rakouských Alpách. Již od tří hodin odpoledne se účastníci registrovali v recepci hotelu s tím, že se na společný briefing sejdeme v osmnáct hodin, kde si popovídáme o plánovaném výletu a jeho čtyřdenním harmonogramu. V pět hodin byli již téměř všichni na místě, Petr nahlásil příjezd kolem desáté a Ondra poslal SMS, jestli se akce koná dnes, nebo až zítra. Nikos s údivem v očích odpověděl také SMS, jestli si nedělá srandu, že už jsme všichni na místě. Přišla další SMS, že teda vyráží….., z Ostravy.
Jenom chvíli jsme se dohadovali, jestli Ondra nevymyslel nějakou boudu, na srandičky ho užije. Nepřišli jsme na nic, co by na tom bylo humorné. Nechali jsme tedy dvěma opozdilcům připravit na pokoj studenou večeři se všemi doklady a potřebnými věcmi pro výlet. Jen jsme se z pokoje vraceli na recepci, stál u ní Ondra s přítelkyní Klárkou a cenil na nás zuby, jak nás načapal.
Celý druhý den jsme v autě přemýšleli, jak mu tuhle srandu vrátíme. V sedm hodin večer jsme měli na hotelu v Brunico připravenou Welcome party, kde jsme se po celodenním ježdění po Alpách všichni sešli. Bylo připraveno občerstvení a přípitek s perlivým vínem Proseco. Přesvědčili jsme pár členů, aby si s Ondrou poťukali a vydatně připili. Při party jsme také chtěli promluvit s Klárkou, potřebovali jsme ji nutně pro náš plán. Nikos si ťukal s Ondrou a já zezadu nenápadně našeptával Klárce, co od ní budeme potřebovat. Nebránila se a náš plán se stával reálným. Ještě s dalším členem klubu, odborníkem na kanadské žertíky, jsme svůj plán konzultovali. Pochválil nám ho, jenom se nám trochu nelíbila jeho poznámka, že by nás při tom taky mohla načapat italská policie a ta by nás určitě poslala za katr natvrdo. Ondra byl obletován všemi členy, vesele si přiťukával a náš spřízněný číšník mu neustále doléval.
Welkome party byla u konce a všichni jsme se odebrali na společnou večeři, někteří již v dobré náladě. Jediný, kdo si společnou večeři neužil, jsem byl já. Za prvé proto, že jsem neměl čas ji sníst a také jsem se musel neustále smát. Jestli tohle vyjde, bude si to Ondra pamatovat do konce života. Zhruba v půlce večeře jsem se odešel převléknout a dokonce i oholit, aby mě Ondra v prvním okamžiku našeho následujícího setkání nepoznal hned na první pohled. Trocha smůly byla v tom, že jsme na apartmánu neměli ani kousek mýdla a musel jsem holit vousy tupou, nepoužívanou žiletkou a hlavně jenom vodou bez mýdla. Div jsem si tu hubu neutrhl. Říkal jsem si, že nevadí, alespoň budu se spařenou hubou ještě víc maskovaný. Poté jsem doběhl zpátky k hotelu a oknem jsem dal Nikosovi signál, že Klárka může začít, co jsme si domluvili. Rychle jsem se schoval v autě a čekal, až vyběhne Ondra z hotelu. Malý problém byl v tom, že si Klárka zapomněla mobil na pokoji a jenom jsem si všiml, jak na ní dělá Nikos posunky a ukazuje na svůj mobil. Ondra si ničeho naštěstí nevšiml a Klárka mu oznámila, že si jde zakouřit a trochu vyvětrat.
Čekal jsem asi deset minut, když Ondra vyběhl z hotelu a začal běhat po parkovišti s mobilem u ucha. Podle plánu měl skočit do svého Ferrari a vyjet z parkoviště pro Klárku, která mu předtím telefonem oznámila, že si při procházce na mokru zvrtla nohu a aby pro ni přijel autem, že nemůže na nohu našlápnout. Jenže Ondra sice vyrazil správným směrem, ale pěšky, bez auta. V tu chvíli jsme byli namydlení, jenže pánbůh nás má rád a Klárka přesně podle plánu vypnula mobil. Ondra jí stále volal, ale nemohl se dovolat a pochopitelně ji ani nemohl najít, protože seděla v hotelu na baru. Nikos viděl pobíhajícího Ondru a vzápětí přisedl ke mně do auta a rychle jsme museli vymyslet, jak dostat Ondru do jeho Ferrari. Nikos tedy odcházel do hotelu a na parkovišti a jakoby náhodou se potkal s Ondrou.
„Nikosi prosím tě vezmi auto a odvez mě za Klárkou, zvrtla si nohu, nemůže chodit a prý je po silnici kousek nad hotelem,“ škemral Ondra.
„No ty ses zbláznil, já jsem pil a přece si nenechám sebrat papíry,“ odpověděl mu Nikos.
„No právě, já jsem taky pil,“ snažil se ještě Ondra ukecávat.
„Je to tvoje baba nebo moje,“ definitivně ho odpálkoval Nikos.
„Neboj se a zajeď pro ni, šéf hotelu má prý okolí hotelu pod palcem, nic se nemůže stát,“ uklidňoval Ondru Nikos.
Ten tedy skočil do Ferrari a vypálil z parkoviště za Klárkou. To už jsem ale já, schovaný za obytným přívěsem vykročil na silnici převlečený za policajta s odrazovou vestou, na hlavě policejní kšiltovku, na očích Nikosovy černé brýle se spařenou hubou. Policejní plácačkou jsem stavěl Ondru kousek od výjezdu z parkoviště. Červené Ferrari v okamžiku zastavilo asi deset metrů ode mne, a po chvíli pomalinku dojelo až na mojí úroveň. Snažil jsem se se skloněnou hlavou dojít k Ondrovi a oznámit mu stručně „Alkohol test, belege bitte“. Ondra na mě chvíli zíral a pak řekl.
„Co tady děláš Františku?“ Ještě stále mu nedošlo, že je to na něj nastražená past. Rozjel své Ferrari, na prvním kruháku se otočil a přijel zpátky na parkoviště. To už jsme tam stáli všichni tři, i Klárka. Ondra k nám přijel, otevřel okénko a řekl na Klárku.
„Kde budeš dneska bydlet?“ S Nikosem jsme se řezali jako koně.
„Pořád chceš, abych dělala srandu a tahle byla dost dobrá,“ odpověděla mu Klárka.
„No jo, ale z druhých a ne ze mě,“ a pak se obrátil na mě.
„Když jsem tě viděl jako policajta, krve by ses ve mně nedořezal. Nejdřív jsem chtěl hned odcouvat zpátky na parkoviště, ale došlo mi, že by mě vybrali tam. Tak jsem chtěl utéct do pole, ale vtom jsem tě poznal.“
Když zaparkoval Ferrari, rozeběhl se od něj do hotelu a na nás se jen otočil a zavolal.
„Musím všem vyprávět, co jste mi provedli.“
„Nemusíš, vždy to už všichni vědí, jenom ty ne,“ odpověděl mu na to Nikos. Ondra přibrzdil a podíval se na okna jídelny směřující na parkoviště. Za nimi stáli a sledovali nás nejen členové klubu, ale i Italové, s ústy od ucha k uchu.
Když jsme se o pár chvil vraceli s Nikosem do jídelny, Ondra seděl celý smutný a Klárka ho hladila po ruce. Vzhlédl k nám a řekl.
„Všichni si se mnou ťukali a já si myslel, že jsem v klubu tak oblíbený. Oni mě přitom chtěli jenom ožrat.“
Ing. František Blahout
Vítězná fotka ze soutěže – nejsrandovnější fotka výletu
